Za mých mladých let byl svět jednodušší i složitější zároveň. Jednodušší byl proto, že jsme si vystačili i bez vymoženosti jménem internet, a složitější v tom, že i tehdy jsme často potřebovali něco vědět a vyřídit, a to se tedy muselo zvládnout i bez využití výpočetní techniky a zmíněné sítě.
Tehdy prostě internet v naší zemi a nejen u nás nebyl. A i kdyby existoval v dnešní podobě, stejně by byl u nás nedostupný, a to z politických důvodů. Protože bychom si s jeho pomocí pořizovali i to, co se pořizovat nemělo a nesmělo, a to by bylo nepřípustné. Vždyť si jen vezměte, jaká je na internetu pluralita názorů, kolik je tam Karla Kryla a dalších tehdejšímu režimu nepohodlných lidí a podobně.
A jakkoliv to tedy může připadat dnešní generaci nepředstavitelné, žili jsme tehdy i bez internetu. A jak to fungovalo?
- Pokud jsme chtěli informace, byl tu hlavně oficiální tisk. Mohli jsme čerpat z různých novin, v podstatě imitací Rudého práva, a tam stálo vše, co jsme měli podle tehdejších mocných vědět.
- Také tu byly jeden nebo dokonce dva naše televizní programy, případně později i třetí, sovětský. A v pohraničí se dala tu a tam chytat i televize cizí. A s rozhlasem to bylo podobné.
- A zbytek informací se prostě hledal v různých moudrých knihách. Ve slovnících a encyklopediích. A to muselo stačit.
A jak jsme nakupovali a využívali různé služby? Také neinternetově. Prostě jsme chodili do tzv. kamenných provozoven, obíhali obchody a sem a tam využili i zásilkový obchod, který byl tehdy v plenkách a nejednou jen ‚rozesílal nuly‘, jak se říkalo situaci, kdy se objednavatelům zasílaly místo toho objednaného v balících jen lístky s tím, že je to objednané právě vyprodané a nedostupné. A ti nejšťastnější nakupovali za bony či valuty v Tuzexu.
Prostě se žilo bez internetu. Muselo to jít a šlo to. A i dnes by to šlo. Ale kdo by to dnes ještě chtěl, že?